Moje psaní

Kamínky životní cesty

19. března 2017 v 19:56 | Lilian
... jedna taková večerní pocitovka, co se psala vlastně sama... Usmívající se

Kamínky životní cesty
Na cestě rozsypané kamínky,
foukám myšlenky jak bublinky.

Cesta až na dno - Muž na vozíku - část 1.

24. ledna 2017 v 18:42 | Lilian
Po chodníku vesele popobíhal od kaluže ke kaluži asi šestiletý kluk. Hvízdal si a do každé kaluže hodil kamínek, aby mohl obdivovat kruhy, které se na kaluži udělají. Bylo to tak uvolňující, tak přirozené. Naprosto mě to přeneslo zpátky do mého dětství, do vzpomínek na hraní u potoka, na mraveniště pod planou třešní, na oďobávání šťovíku a honičky kolem paneláků. Úplně jsem ucítil vůni jara a své bezstarostné dětství. V té chvíli jsem byl daleko od současné chvíle a od svého současného neutěšeného stavu. Nevnímal jsem, že musím sedět na vozíku, abych se někam dostal, přestalo mi v tu chvíli vadit, že mám mokré a špinavé ruce od točení kol protože se kalužím nedalo vyhnout. Úplně jsem se viděl v tom klukovi, který si to prostě a jednoduše užíval.

Cesta až na dno - Cesta k čarodějce - část 2.

13. ledna 2017 v 19:48 | Lilian
Markéta se odpotácela zpět do kuchyně. Byla bílá jako stěna a když se jí Jana očima a pokývnutím zeptala, co se děje, tak jen zavrtěla hlavou a zhroutila se do židle, jakoby její tělo vážilo metrák a ona byla na totálním pokraji sil. Psychicky jí ten pohled strašně vydeptal, měla úplně prázdnou hlavu krom toho obrázku kyblíku, kterého se zbavila vždy jen na malou chvilku, kdy úporně myslela na něco jiného. Pak jí zase naskočil zpět. A ona se opět oklepala odporem a hrůzou.

Obě mlčely. Všude bylo ticho.

Jana se co chvilku nervózně dívala na hodinky. Ani jedna z nich se tam necítila příjemně, a tak jim čas utíkal strašně pomalu. Byly tam teprve 10 minut. A čarodějka neřekla, jak dlouho budou čekat. Markéta se pohroužila do myšlenek toho, jak šílená 'náhoda' vlastně bylo to, že se vůbec dostaly až sem. Dalo by se říct, tak trošku plán sebevrahů, ale prostě na nic jiného nepřišly a šílená cesta je pořád lepší než sedět doma a nedělat nic. Tak tu prostě byly.

Cesta až na dno - část 1. - Cesta k čarodějce

6. ledna 2017 v 12:26 | Lilian
Šplhala po něčem, co se sotva dalo nazývat žebříkem a snažila se nemyslet ani na to, že má strašný strach z výšek ani na to, že netuší, co by jim ta čarodějka mohla poradit, aby se situace ještě dala zachránit. Celé to bylo velmi pofidérní, neskutečné, prostě vyšinuté, ale teď - 40 metrů na zemí - už bylo opravdu dost pozdě to řešit. Strach jí svíral krk a chtělo se jí zvracet, ale kousek po kousku lezla výš a výš a jen cítila, jak Jana za ní zhluboka oddychuje námahou. Lezly už snad hodiny (aspoň jí to tak přišlo!). Ale aspoň viděla, že se blíží k ochozu. Jak se přes něj přehoupne si vůbec neuměla představit, protože prsty měla dřevěné a ztuhlé jak kolíčky na prádlo.

Zastavil se jí dech, když jí pravá ruka vypověděla službu a celá se jí roztřepala v křeči jako tvrdého alkoholika bez ranního panáka. Zůstala viset na levé ruce a cítila, jak se jí potí články prstů a začínají klouzat na tom směšném žebříku. Zalomcoval jí vztek. Teď, v podstatě pár kroků od ochozu má být konec? Začala pravou rukou tlouct do věže, aby v ní rozproudila krev a aspoň otupila křeč. Takový debilní plán a fungoval. Ruka sice strašně neochotně, ale chytla se zas žebříku a ona se mohla posunut o stupínek výš. Už jen 2 kroky a ochoz. Už prostě musí. Musí tam vylézt. Vypustit duši může později, na to ještě bude příležitostí, o to se vůbec nemusí strachovat. V tu chvíli jí hlavou prolétlo, co je ještě čeká. Ale rychle zahnala myšlenky pryč. To jí teď vůbec nepomůže a nemůže se zabývat tím, jak TO udělají, aby získaly odpovědi, které prostě musí mít.

Báseň: Rozpolcenost reality

2. ledna 2016 v 18:57 | Lilian
Rozkvetlý strom nadějí,
okouzlená mysl plná jara.

Tichá radost a tichý smutek.

Umělé úsměvy lidí kolem,
Bezmoc prázdné dlaně.

Hlasitý smích a hlasitý pláč.

Oči s odstínem medu a mléka,
otevřená náruč oblohy.

Den a noc.

Zamyšlení beze slov,
odraz reality v kaluži.

Křídla snů a tíha strachu.

(jedna z archivu předloňského roku, 22. 3. 2014)

Bublina reality

10. října 2014 v 18:29 | Lilian
Nevinnost sněženky,
motýlí křídla.
Síla myšlenky,
bublinka mýdla.

Povídka z gymplu: Nade mnou je stále obloha

8. června 2014 v 18:48 | Lilian

Povídka: Nade mnou je stále obloha

Nechala jsem se zlákat počasím, které stálo za pivko bez pěny, a vyklouzla jsem do mlhy. V hlavě se mi motala ještě spousta věcí. Bylo mi to jedno. Mohla jsem ven, mohla jsem se toulat zešeřelým městem. Konečně jsem si připadala trochu svobodná. Trochu jako výpary továren, které si letí kam se jim zachce.

Bezmocná proti větru, jež šlehal všechno tak jako kluci o Velikonocích, jsem pomalu šla a mé kroky tiše zněly ulicí ještě zadumanou do snů. Došla jsem k můstku přes malou říčku. Slzy smutných andělů bublaly a ubíhaly do dáli, kde dál povídaly své příběhy. "Včera jsem zase přišel, abych se podíval na lidi a přinesl jim trochu spásy a víry. Víš, bylo mi zase tak líto tohoto světa. Bojím se o ty lidi. Pořád jen spěchají. Musel jsem se zamyslet, jestli oni vůbec někdy spatřili hvězdy…". Vody objímaly břehy a jejich hovory mizely s nimi. Jen jsem tu tak stála a snažila se uvolnit svého ducha, objímala jsem stromy, ty staré pamětníky, jejichž nahá těla se chvěla ve větru. Rány - rýhy - v jejich tělech jsem cítila dotykem své dlaně.

Báseň: Stará bolest lásky

25. dubna 2014 v 21:37 | Lilian
Jako strom ve větru se klátí,
hlava o zeď v rytmu mlátí.

Moje srdce je zranitelné jako ptáče
a ve skrytu duše pláče.

Báseň: Nezaostřený svět

4. dubna 2014 v 18:48 | Lilian
Kolejnice sonátu hrají,
nad rychlostí dech se tají.

Prameny světa

18. srpna 2013 v 12:28 | Lilian
Svět je kapkou rosy
lesknoucí se na trávě.

Probuzení

7. srpna 2013 v 21:17 | Lilian
Rozlitá neurčitost,
utajený vzlyk duše.

Pláč labutí

20. října 2012 v 8:10 | Lilian
Prudká vlna něhy a pár slov
Zeď nepochopení a ticha

Paralyzované snění
Na čele znamení nudy

Pavučiny světového matrixu

22. ledna 2012 v 16:16 | Lilian
Krása světa se ztratila
pod lupou lhostejnosti.

Dokonalá uniformita letu ledňáčků.

Dva břehy

21. ledna 2012 v 19:54 | Lilian
Dva rozdílné břehy v srdci
spojuje dřevěný most.

Řeka slz smutku i radosti je dělí,
bahno nenávisti na dně sedí.

Nesmrtelný tanec přítomnosti

24. srpna 2011 v 20:52 | Lilian
Déšť se sluncem si hrají v duze

Kopretinu hladí sluneční paprsky

Kapka rosy sklouzla do trávy

Nevzdám se čtyřem stěnám

31. července 2011 v 18:29 | Lilian
Jsem zakletá v krychli,
tesaříci kolem jsou chcíplí.

Bráním se uvěřit,
že svět je neprodyšná síť.

Under shiny cover

16. července 2011 v 21:52 | Lilian
You have had empathy chip "installed",
but is not your ego antivirus blocking it?

You cannot see under at first sight
unless you are a mystic.

Under dark surface,
innocent soul.

Myšlenky v kaluži

11. července 2011 v 20:25 | Lilian
K hladině kaluže se sklání javor,
pod ním sedí kluk co je ještě namol.

Pulec se snaží dělat první tempa,
důležitá setkání jsou letmá.

Pampeličky září zlatem,
člověk ale musí projít blátem.

Como se hacen las cosas?

14. června 2011 v 21:47 | Lilian
Como se puede convertir
el viento a un dragón?

Como se puede besar
el radio del sol con pasión?

Smích a vrásky krajiny

28. května 2011 v 17:00 | Lilian
Krajina je stará
jako vrásky starce jdoucího o holi.

Krajina je mladá
jako smích dítěte, které se rozjelo poprvé na kole.

 
 

Reklama