Komentáře

1 veruce veruce | Web | 21. února 2017 v 9:32 | Reagovat

Díky za článek, ty myšlenky provokující jsou a zároveň jsou hodně k zamyšlení. Nemůžu říct, že bych souhlasila se vším, ale inspiraci v tom nacházím. Snažím se syna vychovávat jinak, než jak to dělali naši rodiče s námi, ale lehké to vážně není, protože si člověk v sobě nese hodně z toho, jak byl sám vychováván, a často to nechtěně aplikuje dál.

2 anniele anniele | Web | 21. února 2017 v 12:24 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že to provokuje i někoho dalšího k zamyšlení. Já občas koukala trošku jako puk.. A jak píšete, člověk si právě nese to v čem byl vychován a některé věci jsou prostě jak automatický program. Musí se na to myslet, aby to byl člověk schopen dělat jinak, ale taky se o to snažíme, protože myslím, že to má smysl a chci dceru podporovat v tom, aby byla sama sebou, nezakřiknutá a hlavně šťastná. Třeba u sebe vidím tu plachost a to že 'nejsem dost dobrá' - a vidím některé prvky výchovy, které tomu rozhodně přispěly.
Je taky možné, že ne vše jsem přesně dokázala vyjádřit a popsat, možná kdyby jste slyšela celou přednášku, dávalo by to ještě větší smysl. Jen tak pro zajímavost, c čím třeba nesouhlasíte?

3 veruce veruce | Web | 23. února 2017 v 22:19 | Reagovat

[2]: Z toho uvedeného se mi třeba nepozdává bod 6. Na více místech jsem byla svědkem toho, že malé děti (zejména sourozenci) si spolu hrát umí a zabaví se tak i na pár hodin. Při více dětech budu naopak vděčná za to, že si spolu budou hrát sami a já něco stihnu nebo si na chvíli odpočinu :)
Nu a pak mi nesedí bod 11. Mnoho chvály škodí snad tolik jako chvála žádná, to je jasné. Připadá mi však, že přiměřená chvála navozuje dobrý pocit i v dítěti. Nedokážu si představit, že bych pochvalná slova vůbec nepoužívala :)

4 anniele anniele | Web | 24. února 2017 v 12:55 | Reagovat

[3]: Určitě někdy si děti zvládají hrát samy a i delší dobu.. Tady šlo spíš na to upozornit, že pokud např. nejsou zvyklí / je to delší doba / jsou fakt malí a nedomluví se.., tak prostě to skončí přetahováním/praním o hračku, kterou teď chtějí oba a nejsou ještě schopni se domluvit na já teď a Ty potom nebo já toto a Ty tohle.. (já to třeba dost často pozorovala u sestry, tak když malý uměl jen bořit a bavilo ho to a doplazil se k výtvorům staršího, tak ten samozřejmě, že byl nešťastný, že mu to brácha bořil, když on stavěl z lega a snažil se o co nejvyšší věž - a to si mezi sebou asi nevyřeší a starší ho pro něj logicky pak odstrkoval, aby mu to nemohl bořit a malý byl naštvaný a brečel/pak třeba i kousal vztek a to si zase nemohl nechat líbit starší, že.?) - tak to jen jako příklad.. Jinak ano, teď už jsem to třeba parťáci - 2 a 4 roky a pohrajou si spolu dost často hezky.. nebo si aspoň nepřekáží.
A bod 11 - já to nedokážu tak krásně vysvětlit, ale jde o to, že když něco dělám protože sám chci (jsem nezávislý a dělám to protože já sám z toho mám radost a nic víc nepotřebuju), tak nepotřebuju ani tu chválu, je mi jedno - jestli se to líbí mámě nebo ne.. A tím se stává nezávislý na názorech ostatních.. Líp to fakt nezvládnu, ale v té přednášce se k tomu několikrát vracela, protože je to issue pro nás docela velké a jsme na to zvyklí... Zatím pochvalu taky používám, zatím se snažím to jen vědomě omezovat a spíš se s dcerou radovat, když se ze svého výtvoru raduje ona, než abych chválila co udělala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.