Jak vnímáme vozíčkáře? - Dokument: Čtyři kolečka navíc

8. ledna 2017 v 20:05 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Líbí se mi když dokument klade člověku otázky, kterým se tak trochu vyhýbáme nebo nás ani nenapadnou...

Tady je to o lidech na vozíku. Jak si myslíme, že chtějí, abychom se k nim chovali? Jak si myslíme, že by to ovlivnilo nás, kdybychom byli na vozíku? Je v pořádku, aby měli děti? Jsou schopni to zvládnout sami? Proč se k lidem na vozíku někdy ostatní chovají jakoby byli postižení nejen fyzicky?

Jak to máte vy? Přemýšlíte nad některými těmito otázkami a máte v tom jasno? Já už ve většině z nich ano. Jen otázka mně samotné na vozíku - to je zas něco úplně jiného, když si uvědomí člověk, že se to může stát i jemu, že prostě nehody se stávají...


Přiznám se, že v minulosti jsem taky třeba uhýbala pohledem od postižených lidí - s je jedno s jakým postižením. Bála jsem se, že si budou myslet, že je nějak pozoruju (a to, že jim bude nepříjemné). Hodně to změnilo, když jsem jela s jedním postiženým pánem do Prahy. Přisedl si někde v Třebové a až do Prahy jsme měli společnou cestu. Asi jak jsem ho měla tak blízko, tak se ve mně něco tak trochu přeplo. Chovala jsem se tak jako vždycky - střídala jsem čtení a učení a občas jsem mrkla co dělají ostatní. On četl noviny. Když se setkali naše pohledy, tak jsem neucukla a jen jsem se usmála. Prostě tak jako na kohokoli jiného. Co na tom, že měl postiženou část tváře (nehybnou, jen s hýbajícím se okem) a jednu ruku měl asi poloviční. Koukala jsem na něho jako na každého jiného. Určitě si toho za tu cestu všiml a poznal, že to nebylo žádné očumování, jen jsem ho nebrala jako chudáka ale jako člověka. Je to víc jak 6 let a doteď si pamatuju, že při odchodu mi řekl, že děkuje, že jsem se chovala normálně a ne jako by byl hnusný mrzák. A to jsme spolu cestou nemluvili Usmívající se. Aneb co se dá všechno vycítit z pár pohledů a pousmání.

Dokument mi znovu potvrdil, že lidé na vozíku (tak jako asi všichni postižení.?) chtějí, abychom se chovali normálně. Nepotřebují naši lítost. Oni mají svůj život a žijí naplno jak mohou a naše lítost je jim stejně k ničemu, maximálně se pak můžou začít litovat a to je jim taky k ničemu. Chtějí, abychom je brali prostě jako ostatní lidi.

Lidé na vozíku jsou lidi, kteří nemůžou chodit. To je jediný rozdíl. Mají to těžší - musí řešit, zda je někde schod nebo že tramvaj není bezbarérová. Špatně se jim třeba otvírají některé dveře nebo do restaurace ve věži bez výtahu si asi nezajdou... Ale naučili/ učí se s tím žít. A třeba dělají sporty o kterých jsem předtím než jsem viděla sport ani neslyšela Smějící se. To je super.. Nemůžou chodit, ale to neznamená, že živoří.

A to ukazuje i závěrečné shrnutí: "Já bych hrozně chtěla, aby nás vozíčkáře lidi vnímali jako úplně normální lidi bez toho vozíku. Aby prostě nebylo první co vidí ten vozík, ale aby viděli toho člověka na vozíku."

Dokument Čtyři kolečka navíc - zde:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama