Cesta až na dno - Muž na vozíku - část 1.

24. ledna 2017 v 18:42 | Lilian |  Moje psaní
Po chodníku vesele popobíhal od kaluže ke kaluži asi šestiletý kluk. Hvízdal si a do každé kaluže hodil kamínek, aby mohl obdivovat kruhy, které se na kaluži udělají. Bylo to tak uvolňující, tak přirozené. Naprosto mě to přeneslo zpátky do mého dětství, do vzpomínek na hraní u potoka, na mraveniště pod planou třešní, na oďobávání šťovíku a honičky kolem paneláků. Úplně jsem ucítil vůni jara a své bezstarostné dětství. V té chvíli jsem byl daleko od současné chvíle a od svého současného neutěšeného stavu. Nevnímal jsem, že musím sedět na vozíku, abych se někam dostal, přestalo mi v tu chvíli vadit, že mám mokré a špinavé ruce od točení kol protože se kalužím nedalo vyhnout. Úplně jsem se viděl v tom klukovi, který si to prostě a jednoduše užíval.


Za chvíli mě on i se svojí babičkou minuli a já se za nimi ještě chvíli díval. Pak už jsem se zas ocitl v realitě. Realitě zašedlého podzimu ve městě s nerovným chodníkem, kalužemi a lidmi, kteří se dívají mimo, aby se nemuseli dívat na mrzáka. Jaká slast, že tomu klukovi jsem byl ukradenej. Prostě si hleděl svého, svých kaluží a kamínků. Mně si všiml a bylo mu jedno jak vypadám, na čem sedím. Podíval se na mě, neuhl pohledem ani se nijak nezamračil, prostě si dál hrál.

Nezbylo než si 'jít' dál po svých. Jenže já už nejdu a už vůbec ne po svých. Nezbylo než jet na vozíku dál. Chtěl jsem dělat aspoň minimum. Tolik věcí dělat nemůžu a možná už nikdy nebudu. Hrozné myšlenky, ale dost možná moje budoucí realita. Asi proto, se držím jak tonoucí stébla aspoň těch pár věcí, které udělat můžu. Můžu zajet do obchodu a nakoupit. Sice cesta je náročná a občas potřebuju pomoc nějakého kolemjdoucího přes rantl, ale už mám v podstatě za ty dva měsíce, co jsem na vozíku vychytanou trasu, kde krom dvou míst zvládnu vše sám.

Těžko uvěřit, že už uběhly dva měsíce. Taková doba! A kam jsem se za tu dobu dostal? Jsem schopný dojet na nákup. Je to úplný houby. Vnitřně mě to deptá, jak je to strašně málo. Jak jsem neschopnej, jak prostě moje žena musí řešit všechno sama, jak… Ale na druhou stranu ty 3 dny v umělým spánku, kdy se nevědělo, jestli se vůbec proberu, o tom, že budu mít v pořádku hlavu (a budu mluvit a myslet) ani nemluvě. To, že po postupných rehabilitacích už ovládám aspoň část svého těla, na to se prý v začátcích ani nemyslelo. To jsou všechno tak úžasný věci, který vůbec neberu na lehkou váhu, ale i tak mám problém se srovnat s tím, že nejsem jako dřív a že nevím, jestli toho někdy dosáhnu. Jestli budu někdy chodit, nebo jestli zůstanu kripl na vozíku.

Ta myšlenka hrozně bolí a na slova "musíte být trpělivý" a "buďte vděčný, že jste se vůbec probudil" jsem alergický. Nejsou v mojí kůži. Netuší, jak je těžké být trpělivý v nejistotě, které teď čelíme, a už vůbec netuší, jak hluboce jsem vděčný osudu, že jsem se probudil. Děkuju každý den, za to, že tady ještě jsem a že mám šanci ovlivnit co bude dál, že tady v téhle strašně těžké době můžu být pro svou ženu. Že nemusí být sama, a že když už nemůžu pomoct fyzicky, že ji můžu aspoň obejmout a vyslechnout. Že prostě nebojuje sama. Chtěl bych dělat mnohem mnohem víc, ale prostě fyzicky teď můžu akorát tak nakoupit. A tak "jdu".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama