Cesta až na dno - Cesta k čarodějce - část 2.

13. ledna 2017 v 19:48 | Lilian |  Moje psaní
Markéta se odpotácela zpět do kuchyně. Byla bílá jako stěna a když se jí Jana očima a pokývnutím zeptala, co se děje, tak jen zavrtěla hlavou a zhroutila se do židle, jakoby její tělo vážilo metrák a ona byla na totálním pokraji sil. Psychicky jí ten pohled strašně vydeptal, měla úplně prázdnou hlavu krom toho obrázku kyblíku, kterého se zbavila vždy jen na malou chvilku, kdy úporně myslela na něco jiného. Pak jí zase naskočil zpět. A ona se opět oklepala odporem a hrůzou.

Obě mlčely. Všude bylo ticho.

Jana se co chvilku nervózně dívala na hodinky. Ani jedna z nich se tam necítila příjemně, a tak jim čas utíkal strašně pomalu. Byly tam teprve 10 minut. A čarodějka neřekla, jak dlouho budou čekat. Markéta se pohroužila do myšlenek toho, jak šílená 'náhoda' vlastně bylo to, že se vůbec dostaly až sem. Dalo by se říct, tak trošku plán sebevrahů, ale prostě na nic jiného nepřišly a šílená cesta je pořád lepší než sedět doma a nedělat nic. Tak tu prostě byly.


Ručičky hodinek se šinuly ke 3. Už tu budou půl hodiny. Všude bylo dál ticho. Občas bylo slyšet jak zafoukal vítr a to bylo všechno. Dál mlčely. Jana nervózně poťukávala rukou do stolu a Markéta vypadala jako tělo bez duše. Prázdný výraz v obličeji, opřená do židle, ruce složené do klína.

Nic se nedělo a ony dál čekaly. Vůbec netušily, do čeho jdou. To bylo jediné, na čem se - předtím než se za čarodějkou vypravily - byly schopné shodnout. Zdroje se v jejím popisu značně rozcházely. Někdo ji popisoval jako sotva čtyřicetiletou energií sršící ženu, která působí trochu jako generál nabuzený adrenalinem před bitvou. Jiný tvrdil, že je tichá a soustředěná, která za každých okolností zachovává klid a mluví trochu jako kniha. Pár dalších lidí, kteří se s ní setkali, nechtělo zabíhat do podrobností s tím, že je to prostě obrovská osobnost a stejně se nedá na schůzku s ní nijak připravit, protože prohlédne přetvářku a přímý pokus o lhaní znamená rovnou pouze to, že vás vyprovodí ze svých dveří. Takže si z toho všeho vybraly to, že nemají lhát ani se snažit něco zatajovat, protože to by dopředu jejich snahy o získání čarodějčiny pomoci zničilo a zbytek si řekly, že prostě musí nechat na pocitu z daného okamžiku.

Markéta se snažila soustředit na to, proč sem přišly. Vyháněla kyblík a jeho obsah hlavy vidinou pomoci nebo snad aspoň rady od čarodějky, aby se konečně po dvou měsících pohnuly z místa. Dva měsíce!! Znovu se jí sevřelo srdce a nejradši by propukla v pláč, ale nešlo to. Teď prostě ne. Musí se soustředit. Musí. Došly sem pro radu a udělá maximum proto, aby ji dostaly. Hlas svědomí se jí zeptal: "A za jakou cenu? Za každou? Co všechno jsi ochotná zkousnout? Co všechno budeš tolerovat? Budeš taky mučit kočky, když Ti to přikáže?" Markéta se znovu otřásla. Nevěděla, jak sama sobě odpovědět. Byla slabá, bylo jí zle a strašně se držela naděje, že tady najdou pomoc. Dokáže obětovat hodně. Ale jestli dokáže zabít bezbranné zvíře to netušila a doufala, že to nebude muset zjistit. Znovu se celá otřásla.

Pomalu se šeřilo. Byl začátek listopadu, a tak slunce zapadalo velmi brzy.

Ručička se posunula na půl 4. Skoro hodina času.

Čekaly dalších asi 20 minut, než uslyšely tiché kroky a čarodějka vešla do kuchyně. Markétě proběhly hlavou 2 věci: "Ještě, že nemá žádný kyblík! Teď uvidíme, jestli se dočkáme pomoci!!"

Čarodějka došla ke sporáku, nalila z konvice 3 čaje a sedla si za nimi ke stolu. Vypadala trochu smutně a unaveně. Pak řekla: "Tak povídejte, s čím chcete pomoct."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama