Leden 2017

2 čárky na testu - aneb podruhé v tom :-)

27. ledna 2017 v 20:01 | Lilian |  Ze života...
2 čárky na těhotenském testu!!! ÚžasnýUsmívající se Máme radost jak blázen, ale snažíme se ji zatím brzdit, takhle na začátku jeden nikdy neví.. Navíc čárky jsou dost nevýrazné asi 5 dní po sobě (což by podle některých diskuzí na netu mohlo znamenat mimoděložní těhotenství, tak jsem se trochu bála, a i když jsem si říkala, že to není pravděpodobné, tak červíček hlodal). Pak už to ale byly zřetelné čárky a mě čekala kontrola u doktorky, která naštěstí potvrdila, že je vše v pořádku.

Úžasné.. Nepopsatelné.. Zázrak je na cestě - naše druhé miminko.Líbající

Cesta až na dno - Muž na vozíku - část 1.

24. ledna 2017 v 18:42 | Lilian |  Moje psaní
Po chodníku vesele popobíhal od kaluže ke kaluži asi šestiletý kluk. Hvízdal si a do každé kaluže hodil kamínek, aby mohl obdivovat kruhy, které se na kaluži udělají. Bylo to tak uvolňující, tak přirozené. Naprosto mě to přeneslo zpátky do mého dětství, do vzpomínek na hraní u potoka, na mraveniště pod planou třešní, na oďobávání šťovíku a honičky kolem paneláků. Úplně jsem ucítil vůni jara a své bezstarostné dětství. V té chvíli jsem byl daleko od současné chvíle a od svého současného neutěšeného stavu. Nevnímal jsem, že musím sedět na vozíku, abych se někam dostal, přestalo mi v tu chvíli vadit, že mám mokré a špinavé ruce od točení kol protože se kalužím nedalo vyhnout. Úplně jsem se viděl v tom klukovi, který si to prostě a jednoduše užíval.

Cesta až na dno - Cesta k čarodějce - část 2.

13. ledna 2017 v 19:48 | Lilian |  Moje psaní
Markéta se odpotácela zpět do kuchyně. Byla bílá jako stěna a když se jí Jana očima a pokývnutím zeptala, co se děje, tak jen zavrtěla hlavou a zhroutila se do židle, jakoby její tělo vážilo metrák a ona byla na totálním pokraji sil. Psychicky jí ten pohled strašně vydeptal, měla úplně prázdnou hlavu krom toho obrázku kyblíku, kterého se zbavila vždy jen na malou chvilku, kdy úporně myslela na něco jiného. Pak jí zase naskočil zpět. A ona se opět oklepala odporem a hrůzou.

Obě mlčely. Všude bylo ticho.

Jana se co chvilku nervózně dívala na hodinky. Ani jedna z nich se tam necítila příjemně, a tak jim čas utíkal strašně pomalu. Byly tam teprve 10 minut. A čarodějka neřekla, jak dlouho budou čekat. Markéta se pohroužila do myšlenek toho, jak šílená 'náhoda' vlastně bylo to, že se vůbec dostaly až sem. Dalo by se říct, tak trošku plán sebevrahů, ale prostě na nic jiného nepřišly a šílená cesta je pořád lepší než sedět doma a nedělat nic. Tak tu prostě byly.

Jak vnímáme vozíčkáře? - Dokument: Čtyři kolečka navíc

8. ledna 2017 v 20:05 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Líbí se mi když dokument klade člověku otázky, kterým se tak trochu vyhýbáme nebo nás ani nenapadnou...

Tady je to o lidech na vozíku. Jak si myslíme, že chtějí, abychom se k nim chovali? Jak si myslíme, že by to ovlivnilo nás, kdybychom byli na vozíku? Je v pořádku, aby měli děti? Jsou schopni to zvládnout sami? Proč se k lidem na vozíku někdy ostatní chovají jakoby byli postižení nejen fyzicky?

Jak to máte vy? Přemýšlíte nad některými těmito otázkami a máte v tom jasno? Já už ve většině z nich ano. Jen otázka mně samotné na vozíku - to je zas něco úplně jiného, když si uvědomí člověk, že se to může stát i jemu, že prostě nehody se stávají...


Jídlo je nutnost, radost nebo závislost?

6. ledna 2017 v 20:16 | Lilian |  Úvahy
Jídlo... hlad... chuť... mlsná...

Co se vám vybaví při slově jídlo? Je vám jedno čím utišíte kručící žaludek a klidně byste jedli amarouny? Začne vás honit mlsná, sbíhají se vám sliny na nějakou oblíbenou pochoutku? Nebo vás napadne co dobrého připravit a je pro vás vášní vařit dobré a ideálně zdravé jídlo? A nebo se občas cítíte závislí - na cukru / chipsech / Coca-Cole / ...?

Pozorujete třeba, že když se začneme nějakých jídel/pochutin zbavovat, zjistíme, že je to normální závislost, že nás pak honí chutě, že máme v podstatě absťák (např. se špatnou náladou, malátností a v podstatě nechutí cokoli dělat)? Jíte, když máte hlad a nebo jen proto, že je např. čas večeře? Konzumujeme prázdné jídlo (vařené a průmyslově upravované)? Nebo myslíte, že to vůbec nevadí a že jde jen o určité zachování rovnováhy mezi sacharidy, tuky a cukry? A jak je to s tím raw? Je v podstatě všechno dobré zabité tím, že to vaříme/škvaříme/mrazíme atd. - nebo je to blbost?

Otázek mám spoustu. Odpovědí už míň. V podstatě žádné. Protože stejně si na tyto věci musí odpovědět každý sám. Každý to cítí jinak. Já nad jídlem přemýšlím v poslední době hodně často. Myslím si totiž, že všechno souvisí se vším... Když jím 'špatné jídlo', tak se to projeví na mém těle i duši (duše mi bude signalizovat potřebu změny špatnou náladou a moje tělo mi bude dávat signály ať něco změním prostřednictvím nemoci/nevolnosti). Je na nás, jak dlouho tyto signály ignorujeme. Snažím se jíst zdravě, ale zatím jsem spíše u uvědomování si, co asi z toho, co jím, ideální není..

Cesta až na dno - část 1. - Cesta k čarodějce

6. ledna 2017 v 12:26 | Lilian |  Moje psaní
Šplhala po něčem, co se sotva dalo nazývat žebříkem a snažila se nemyslet ani na to, že má strašný strach z výšek ani na to, že netuší, co by jim ta čarodějka mohla poradit, aby se situace ještě dala zachránit. Celé to bylo velmi pofidérní, neskutečné, prostě vyšinuté, ale teď - 40 metrů na zemí - už bylo opravdu dost pozdě to řešit. Strach jí svíral krk a chtělo se jí zvracet, ale kousek po kousku lezla výš a výš a jen cítila, jak Jana za ní zhluboka oddychuje námahou. Lezly už snad hodiny (aspoň jí to tak přišlo!). Ale aspoň viděla, že se blíží k ochozu. Jak se přes něj přehoupne si vůbec neuměla představit, protože prsty měla dřevěné a ztuhlé jak kolíčky na prádlo.

Zastavil se jí dech, když jí pravá ruka vypověděla službu a celá se jí roztřepala v křeči jako tvrdého alkoholika bez ranního panáka. Zůstala viset na levé ruce a cítila, jak se jí potí články prstů a začínají klouzat na tom směšném žebříku. Zalomcoval jí vztek. Teď, v podstatě pár kroků od ochozu má být konec? Začala pravou rukou tlouct do věže, aby v ní rozproudila krev a aspoň otupila křeč. Takový debilní plán a fungoval. Ruka sice strašně neochotně, ale chytla se zas žebříku a ona se mohla posunut o stupínek výš. Už jen 2 kroky a ochoz. Už prostě musí. Musí tam vylézt. Vypustit duši může později, na to ještě bude příležitostí, o to se vůbec nemusí strachovat. V tu chvíli jí hlavou prolétlo, co je ještě čeká. Ale rychle zahnala myšlenky pryč. To jí teď vůbec nepomůže a nemůže se zabývat tím, jak TO udělají, aby získaly odpovědi, které prostě musí mít.

Knihy - čtenářský seznam 2016

3. ledna 2017 v 19:49 | Lilian |  Knihy a jejich život
Tak letos jsem se pravda nějak moc nepochlapila Smějící se, ale zas si říkám, že důležité je, že knihy miluju a najdu si na čtení čas i s tou naší malou pišišvorkou. S ní jsem přečetla spoustu literatury jako - Polámal se mraveneček, Krtek kamarád, Veselá mašinka apod. Usmívající se.

Jinak mě loni provázely spíše série knih:
Pratchettovky - Terry Pratchett - cyklus Zeměplocha:
1) Barva kouzel