Povídka z gymplu: Nade mnou je stále obloha

8. června 2014 v 18:48 | Lilian |  Moje psaní

Povídka: Nade mnou je stále obloha

Nechala jsem se zlákat počasím, které stálo za pivko bez pěny, a vyklouzla jsem do mlhy. V hlavě se mi motala ještě spousta věcí. Bylo mi to jedno. Mohla jsem ven, mohla jsem se toulat zešeřelým městem. Konečně jsem si připadala trochu svobodná. Trochu jako výpary továren, které si letí kam se jim zachce.

Bezmocná proti větru, jež šlehal všechno tak jako kluci o Velikonocích, jsem pomalu šla a mé kroky tiše zněly ulicí ještě zadumanou do snů. Došla jsem k můstku přes malou říčku. Slzy smutných andělů bublaly a ubíhaly do dáli, kde dál povídaly své příběhy. "Včera jsem zase přišel, abych se podíval na lidi a přinesl jim trochu spásy a víry. Víš, bylo mi zase tak líto tohoto světa. Bojím se o ty lidi. Pořád jen spěchají. Musel jsem se zamyslet, jestli oni vůbec někdy spatřili hvězdy…". Vody objímaly břehy a jejich hovory mizely s nimi. Jen jsem tu tak stála a snažila se uvolnit svého ducha, objímala jsem stromy, ty staré pamětníky, jejichž nahá těla se chvěla ve větru. Rány - rýhy - v jejich tělech jsem cítila dotykem své dlaně.


Rozloučila jsem se tichým koutkem přírody a pokračovala do ulic. Trošku jsem se bála. Město ještě neotevřelo víčka, všechno se zdálo opuštěné, osamělé. V dálce jsem uviděla nějakého chlápka, který se opíral o zeď domu. Nevěděla jsem, jestli mě viděl, nebo ne, ale tak jak tak už jsem stejně nemohla jít zpět. Srdce tlouklo tak, že požární poplach nemohl znít hlasitěji! Blížila jsem se k němu a měla jsem z něj divný pocit. Byl středně vysoký a šlachovitý. Na sobě měl rifle, nějaký tmavý, asi modrý, svetr. Z jeho obličeje jsem toho moc neviděla, jen vím, že měl bradku. Vypadal celkově neupraveně a měla jsem pocit, že je opilý. Snažila jsem se jít pořád stejně rychle a nedat na sobě nic znát, ale nevím, jestli se mi to dařilo. Čím víc jsem se blížila, tím víc mi těžkly nohy, a pokaždé jsem si myslela, že už nohu nezvednu. Ale je jisté, že jsem se blížila, viděla jsem ho čím dál tím víc zřetelněji. Odlepil se od zdi. Už mi zbývala jen polovina chodníku. Byla jsem od něj na pár kroků. Nechtěla jsem se mu dívat do očí, to prý provokuje - tak jako kratší sukně nebo rozpuštěné vlasy...

Prošla jsem kolem. Už se víc nepohnul. Ten svetr míval světlý ozdobný vzor, ale teď byl celý uválený a zašlý. Měla jsem špatný pocit, že ho mám teď za zády, ale kroky jsem za sebou neslyšela.

Potom mě najednou drapl za rameno. Šíleně jsem se lekla. Nohy mi vypověděly službu a i kdybych jim poručila utíkat, nepohnuly by se. Vykřiknout jsem nemohla, ani hláska se ze mě nevydrala. Byla jsem ochromená divokým strachem, který zatínal drápy do různých částí mého těla, ale nejhůř svíral moje srdce. Tlouklo a přitom jsem cítila, jako by se zastavilo. Stála jsem jak špatně vytesaný svatý v kostele... Co se stane? Co mi udělá? Co po mně chce? Zabije mě? Znásilní mě? Odveze mě někam? Co bude teď? Všechno mi na přeskáčku běželo hlavou, šíleně jsem se bála, ale stále jsem nedokázala vykřiknout. On se jen strašlivě zasmál. Držel mi ruce a několikrát mě praštil levou rukou, ale nějak moc to nebolelo. Pravačkou mě dál držel.

"Co po mně chcete?" konečně jsem ze sebe dokázala dostat. Tak tiše, že se divím, že mě slyšel.

"Drž hubu krávo a nezkoušej řvát!! Pokud nechceš abych tě prořízl krk, tak si to dobře rozmysli!"

Znělo to dostatečně výhružně na to, abych věřila, že to myslí vážně. Takže zatím mě chce znásilnit a pak uvidí, jestli mě nechá naživu? Hm, hezký. Co mám ale do hajzlu dělat? Strach prostoupil celou mou bytost. Nevěděla jsem, co bude dál.
Viděla jsem jen, že to špatně skončí. Dobrá, má nůž. Chce mě tedy zabít? Nebo jej má 'JEN' proto, abych nedělala problémy? Nůž nebyl příliš velký, ale zabít by se s ním asi dalo.

Nevím, kde se ten obraz v mé mysli v tu chvíli vzal, asi z nějakého filmu. Hlavou se mi hrnuly představy pořezaných těl, krve… Nikde jsem nebyla já, jen jsem to odněkud viděla. Všude byla krev a na zemi leželi tři brutálně pořezaní lidé. Slyšela jsem je sténat. Křičet bolestí. Nebyli ještě mrtví, trpěli. Jeden z nich měl odřezaný kus ruky (dva prsty) a kus nohy (kus svalu na stehnu), druzí dva měli na zádech vyřezané písmeno T v kruhu. A měli i další rány. U zdi stál jeden, který byl pořezaný převážně jen v obličeji. Z něj mu crčela krev a těžko v něm bylo vůbec rozpoznat oči, ústa, nos. Až později jsem si uvědomila proč jsem neviděla ústa - neměl už totiž rty. Místo nich tu byla jen díra, ze které se valila červená. Samotné rty, ty jemné červené rty, které ještě před hodinou líbali milenku, ležely na zemi, na koberci. Už nebyly rudé, ale spíše fialové až černé.

Zatím mě chlap táhl do nedalekého ve tmě ještě stále zahaleného průchodu. Pravou ruku měl s nožem pod mým krkem a levou mě svíral kolem pasu. Nevěděla jsem, jestli bych raději v ten okamžik neumřela. Přemýšlela jsem nad lidmi, které miluji. Nad svou sestrou, nad svým kamarádem, který by mohl být i mou láskou, a na dalšími blízkými lidmi. Už je asi nikdy neuvidím. Ten skvělý Silvestr, co jsme spolu prožili, jen tak jsme chodili po městě a měli jsme trošičku v hlavě. Pak jsme leželi vedle sebe ve sněhu, dívali se nahoru a ničeho se nebáli, jen jsme se drželi za ruce…

Dotáhl mě do zadní části průchodu a přitiskl mě ke zdi, ze které se drolila omítka. Tam mi uštědřil pár kopanců. Připadala jsem si nějak mimo svoje tělo, necítila jsem žádnou velkou bolest s velkým V.

"Nechte mě prosím," zašeptala jsem víc jsem už nedokázala říct.

Jako by ho můj hlas překvapil. Nic mi neodpověděl, jen se mi upřeně podíval do očí. Přišlo mi, že si mě s někým spletl. Nerozhodně pohodil rameny, jako by nevěděl co teď se mnou. Že by se nesplnily moje nejhorší obavy? Začínala jsem pomalu doufat.

Najednou vyhrkl: "Zkus to někde hlásit! Uvidíš, že bych si tě našel! A pak už bys tomuhle neušla!" Přitom ukázal na nůž, který se leskl, a jehož čepel před chvílí ležela na mém krku.

Otočil se a rychle odcházel. Cítila jsem takové ulehčení, že mi nohy vypověděly službu a tak jsem se pomalu sesula podél zdi. Uvěduju si tak už jen jeho boty. Obyčejné černé botasky. Byly už dost obnošené.

Schoulila jsem se, zachumlala se do kabátu, ležela pod oblohou a nebyla schopna pohybu. Když jsem se probrala a byla schopna zas myslet, bylo už světlo, ale působilo to tu stále chmurně. Pomalu jsem vstala a oblékla si kabát špinavý od hlíny z jeho bot a omítky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama