Červen 2014

Není reklama jako reklama - aneb sociální marketing

27. června 2014 v 20:18 | Lilian |  Reklamní kampaně, PR
Je reklama opravdu jen špatná? Pokusím se ukázat, že to tak nutně nemusí být.

Reklama většinu lidí otravuje.. Napruzeně vypínáme zvuk když reklama přeruší film nebo odcházíme na záchod. Na ulici/autobuse/tramvaji/obchodě už umíme koukat tak, že rovnou outdoorové reklamy ignorujeme, prostě nevidíme.. Když v rádiu běží reklama, tak jsme naštvaní, když kvůli tomu useknou konec oblíbené písničky..

Duše(k) - Banky nám kradou duši

22. června 2014 v 19:25 | Lilian |  Svět duše
Narazila jsem na velmi zajímavý rozhovor s J. Duškem o duši, bankách, penězích, výchově, světě...
Vybírám úryvky k zamyšlení:

Může existovat zisk a za co prodáváme duši?
"U nás to funguje tak, že jakmile si půjčíte, už musíte vracet víc. Chápete ten nesmysl? Kde se ty peníze navíc mají vzít? Jak může planetárně vzniknout zisk? Dívejte se na to jako na celek - zisk vznikne jen tak, že jinde vznikne ztráta. Proto civilizace krachuje."

"Čert přijde a řekne: Dám vám všechno hned a vy mi za to po smrti dáte duši. Řeknete si, po smrti to je dobrý, a podepíšete. V tu chvíli pochopíte, že jste duši dali už teď. Proto Andreas Claus, známý ekonom, říká, že bankám jde o vaši duši. Jakmile uvěříte, že musíte vydělávat, abyste mohli žít, tak přicházíte o duši."

Život bez snů je prázdný

16. června 2014 v 18:36 | Lilian |  Svět duše
Motýl se zlomeným křídlem sedí na trávě a ví, že už nikdy nebude létat. Že jeho život ztratil obsah a že se chýlí ke konci. Stejně jako člověk, kterému uteče jeho sen pod rukama... Sice ještě žije, jeho srdce tluče.. Ale je to život?


Obrázek: Anděl na cestách

8. června 2014 v 19:12 | Lilian |  Kreslení
Po delší době přidávám ještě jeden z obrázků, které se mi podařilo aspoň trošku solidně vyfotit..

Je to obrázek Anděla na cestách.. za poznáním, pochopením, vlastní duší... Takové životní hledání...

Povídka z gymplu: Nade mnou je stále obloha

8. června 2014 v 18:48 | Lilian |  Moje psaní

Povídka: Nade mnou je stále obloha

Nechala jsem se zlákat počasím, které stálo za pivko bez pěny, a vyklouzla jsem do mlhy. V hlavě se mi motala ještě spousta věcí. Bylo mi to jedno. Mohla jsem ven, mohla jsem se toulat zešeřelým městem. Konečně jsem si připadala trochu svobodná. Trochu jako výpary továren, které si letí kam se jim zachce.

Bezmocná proti větru, jež šlehal všechno tak jako kluci o Velikonocích, jsem pomalu šla a mé kroky tiše zněly ulicí ještě zadumanou do snů. Došla jsem k můstku přes malou říčku. Slzy smutných andělů bublaly a ubíhaly do dáli, kde dál povídaly své příběhy. "Včera jsem zase přišel, abych se podíval na lidi a přinesl jim trochu spásy a víry. Víš, bylo mi zase tak líto tohoto světa. Bojím se o ty lidi. Pořád jen spěchají. Musel jsem se zamyslet, jestli oni vůbec někdy spatřili hvězdy…". Vody objímaly břehy a jejich hovory mizely s nimi. Jen jsem tu tak stála a snažila se uvolnit svého ducha, objímala jsem stromy, ty staré pamětníky, jejichž nahá těla se chvěla ve větru. Rány - rýhy - v jejich tělech jsem cítila dotykem své dlaně.