Vnitřní a vnější krajina člověka na Blog.cz

Konečně jsem před asi 2 dny viděla další Almodovarův film - Piel que habito (Kůže kterou nosím) - a musím říct, že ve mně opět zanechal hluboké dojmy se spoustou otázek ohledně možností medicíny, kde končí výzkum a začíná zneužití, jak morální principy ovlivňují naše chování...

Antonio Banderas mi dokázal, že umí zahrát i postavu se silným psychickým pozadím, s rozhodností a bez lékařských principů zato plný bezohlednosti a egoismu, který měl slabost jen pro svou dceru..

Nádherné zelené oči, které zářily zpod masky, cvičení jógy pro odpoutání mysli od těla či paradox některých situací, absolutní neetika a na druhé straně chyba následovaná vnitřní silou a odhodláním...

Chce to vidět, ale je to pro silné nátury. Ostatně tak jako valná většina jeho filmů.

Jen opravdu mini výběr fotek z krásných jarních výletů:

Večer je ideální čas pro zamyšlení a s Lindou to jde velmi dobře!

"Když je žák připraven, učitel se dostaví." (starověké tibetské úsloví, xix)

Malá útlá knížka s odvahou, která inspiruje. My také můžeme letět, a ještě navíc tak rychle jak sami chceme..

Úryvek řekne víc než jen popis děje:

"Kde jsou všichni, Sullivane?" zeptal se samozřejmou telepatií, kterou zde rackové používali místo štěbetání a skřehotání. "Proč nás tady není ví? Tam, odkud jsem přišel, byly..."

"...tisície a tisíce racků. Vím." potřásl hlavou Sullivan. "Jediná možná odpověď je, Jonathane, že jsi výjimečný, jeden z miliónu. Většina z náse se sem dostala velmi pomalu. Procházeli jsme jedním světem za druhým a pokaždé jsme zapomněli, odkud jsme přišli. Nezajímalo nás, kam míříme. Žili jsme ze dne na den. Víš, kolik životů jsme museli prožít, než nás vůbec napadlo, že život je víc než jídlo, rvačky a hejno? Tisíce životů, Jone, desetitisíce. Pak další stovky, než nám došlo, že existuje něco jako dokonalost, a další stovky, abychom přišli na to, že smyslem našeho života je tuto dokonalost objevit a stát se jí. Stejné pravidlo platí samozřejmě i tady. O svém příštím světě rozhodujeme tím, co se naučíme v tomto. Neuč se nic a tvůj příští svět bude stejný jako tenhle - stejná omezení, stejné překážky k překonávání."

Čas utíká opět jako zběsilý, takže je skoro konec března a já píšu teprve první článek na blog...

Teď si užívám manžela - jak hraje na kytaru, povídáme si, plánujem - a taky toho, že je mi líp. Včera mě totiž krutě skolila střevní chřipka, se kterou není žádná sranda. Hlavně proto, že jsem unavená jak malý koník a taky proto, že mě sere, že jsme kvůli ní nemohli včera na koncert Arakainu a Lucky Bílé.

Přiznám se hned na začátku, že v podstatě cestopisy nečtu a žádný extrémní (v podstatě už moc ani ten obyčejný) sport neprovozuji... Ale tahle knížka má co dát a nabízí velmi zajímavý pohled na to, co je schopen člověk dokázat (hlavně hlavou a odhodláním) - i když ani bez tréninku to nejde, ale také na to, co se mu v takových těžkých chvílích honí hlavou, či jak poznává místní domorodé obyvatelstvo...

KDYBY vede k zamyšlení.

Většinou filozofujeme nad nerealistickými situacemi, ale i tak není od věci zamyslet se nad vzájemnou propojeností věcí nebo jen popustit trošku otěže realismu a pustit fantazii i do běžného života.

Co by se stalo, kdyby...

... půlku světa ovládl Stalin a tu druhou Hitler?

... zavřeli všechny zkorumpované lidi?

Nevím ani čím začít.

Každý den můj muž poslouchá, jak si stěžuju. Vezmu svůj chrlík (rozuměj papír s úkoly na jednotlivé dny), který má minimálně 3 barvičky a je psaný pidiaturním písmem, a začnu! Tohle jsem udělala, tyhle úkoly jsem dostala, že měly být už hotové a že tudíž mají největší prioritu, ty ostatní úkoly - které jsem dostala zadané - že třeba vydrží JEŠTĚ další 2 dny..

Krása světa se ztratila

pod lupou lhostejnosti.

Dokonalá uniformita letu ledňáčků.

Dva rozdílné břehy v srdci

spojuje dřevěný most.

Řeka slz smutku i radosti je dělí,

bahno nenávisti na dně sedí.