Cesta až na dno - Cesta k čarodějce - část 2.

13. ledna 2017 v 19:48 | Lilian |  Moje psaní
Markéta se odpotácela zpět do kuchyně. Byla bílá jako stěna a když se jí Jana očima a pokývnutím zeptala, co se děje, tak jen zavrtěla hlavou a zhroutila se do židle, jakoby její tělo vážilo metrák a ona byla na totálním pokraji sil. Psychicky jí ten pohled strašně vydeptal, měla úplně prázdnou hlavu krom toho obrázku kyblíku, kterého se zbavila vždy jen na malou chvilku, kdy úporně myslela na něco jiného. Pak jí zase naskočil zpět. A ona se opět oklepala odporem a hrůzou.

Obě mlčely. Všude bylo ticho.

Jana se co chvilku nervózně dívala na hodinky. Ani jedna z nich se tam necítila příjemně, a tak jim čas utíkal strašně pomalu. Byly tam teprve 10 minut. A čarodějka neřekla, jak dlouho budou čekat. Markéta se pohroužila do myšlenek toho, jak šílená 'náhoda' vlastně bylo to, že se vůbec dostaly až sem. Dalo by se říct, tak trošku plán sebevrahů, ale prostě na nic jiného nepřišly a šílená cesta je pořád lepší než sedět doma a nedělat nic. Tak tu prostě byly.
 

Jak vnímáme vozíčkáře? - Dokument: Čtyři kolečka navíc

8. ledna 2017 v 20:05 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Líbí se mi když dokument klade člověku otázky, kterým se tak trochu vyhýbáme nebo nás ani nenapadnou...

Tady je to o lidech na vozíku. Jak si myslíme, že chtějí, abychom se k nim chovali? Jak si myslíme, že by to ovlivnilo nás, kdybychom byli na vozíku? Je v pořádku, aby měli děti? Jsou schopni to zvládnout sami? Proč se k lidem na vozíku někdy ostatní chovají jakoby byli postižení nejen fyzicky?

Jak to máte vy? Přemýšlíte nad některými těmito otázkami a máte v tom jasno? Já už ve většině z nich ano. Jen otázka mně samotné na vozíku - to je zas něco úplně jiného, když si uvědomí člověk, že se to může stát i jemu, že prostě nehody se stávají...


Jídlo je nutnost, radost nebo závislost?

6. ledna 2017 v 20:16 | Lilian |  Úvahy
Jídlo... hlad... chuť... mlsná...

Co se vám vybaví při slově jídlo? Je vám jedno čím utišíte kručící žaludek a klidně byste jedli amarouny? Začne vás honit mlsná, sbíhají se vám sliny na nějakou oblíbenou pochoutku? Nebo vás napadne co dobrého připravit a je pro vás vášní vařit dobré a ideálně zdravé jídlo? A nebo se občas cítíte závislí - na cukru / chipsech / Coca-Cole / ...?

Pozorujete třeba, že když se začneme nějakých jídel/pochutin zbavovat, zjistíme, že je to normální závislost, že nás pak honí chutě, že máme v podstatě absťák (např. se špatnou náladou, malátností a v podstatě nechutí cokoli dělat)? Jíte, když máte hlad a nebo jen proto, že je např. čas večeře? Konzumujeme prázdné jídlo (vařené a průmyslově upravované)? Nebo myslíte, že to vůbec nevadí a že jde jen o určité zachování rovnováhy mezi sacharidy, tuky a cukry? A jak je to s tím raw? Je v podstatě všechno dobré zabité tím, že to vaříme/škvaříme/mrazíme atd. - nebo je to blbost?

Otázek mám spoustu. Odpovědí už míň. V podstatě žádné. Protože stejně si na tyto věci musí odpovědět každý sám. Každý to cítí jinak. Já nad jídlem přemýšlím v poslední době hodně často. Myslím si totiž, že všechno souvisí se vším... Když jím 'špatné jídlo', tak se to projeví na mém těle i duši (duše mi bude signalizovat potřebu změny špatnou náladou a moje tělo mi bude dávat signály ať něco změním prostřednictvím nemoci/nevolnosti). Je na nás, jak dlouho tyto signály ignorujeme. Snažím se jíst zdravě, ale zatím jsem spíše u uvědomování si, co asi z toho, co jím, ideální není..
 


Cesta až na dno - část 1. - Cesta k čarodějce

6. ledna 2017 v 12:26 | Lilian |  Moje psaní
Šplhala po něčem, co se sotva dalo nazývat žebříkem a snažila se nemyslet ani na to, že má strašný strach z výšek ani na to, že netuší, co by jim ta čarodějka mohla poradit, aby se situace ještě dala zachránit. Celé to bylo velmi pofidérní, neskutečné, prostě vyšinuté, ale teď - 40 metrů na zemí - už bylo opravdu dost pozdě to řešit. Strach jí svíral krk a chtělo se jí zvracet, ale kousek po kousku lezla výš a výš a jen cítila, jak Jana za ní zhluboka oddychuje námahou. Lezly už snad hodiny (aspoň jí to tak přišlo!). Ale aspoň viděla, že se blíží k ochozu. Jak se přes něj přehoupne si vůbec neuměla představit, protože prsty měla dřevěné a ztuhlé jak kolíčky na prádlo.

Zastavil se jí dech, když jí pravá ruka vypověděla službu a celá se jí roztřepala v křeči jako tvrdého alkoholika bez ranního panáka. Zůstala viset na levé ruce a cítila, jak se jí potí články prstů a začínají klouzat na tom směšném žebříku. Zalomcoval jí vztek. Teď, v podstatě pár kroků od ochozu má být konec? Začala pravou rukou tlouct do věže, aby v ní rozproudila krev a aspoň otupila křeč. Takový debilní plán a fungoval. Ruka sice strašně neochotně, ale chytla se zas žebříku a ona se mohla posunut o stupínek výš. Už jen 2 kroky a ochoz. Už prostě musí. Musí tam vylézt. Vypustit duši může později, na to ještě bude příležitostí, o to se vůbec nemusí strachovat. V tu chvíli jí hlavou prolétlo, co je ještě čeká. Ale rychle zahnala myšlenky pryč. To jí teď vůbec nepomůže a nemůže se zabývat tím, jak TO udělají, aby získaly odpovědi, které prostě musí mít.

Knihy - čtenářský seznam 2016

3. ledna 2017 v 19:49 | Lilian |  Knihy a jejich život
Tak letos jsem se pravda nějak moc nepochlapila Smějící se, ale zas si říkám, že důležité je, že knihy miluju a najdu si na čtení čas i s tou naší malou pišišvorkou. S ní jsem přečetla spoustu literatury jako - Polámal se mraveneček, Krtek kamarád, Veselá mašinka apod. Usmívající se.

Jinak mě loni provázely spíše série knih:
Pratchettovky - Terry Pratchett - cyklus Zeměplocha:
1) Barva kouzel

Dokument: Od drog k buddhismu

14. prosince 2016 v 19:48 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Další zajímavý dokument, tentokrát ale z jiného soudku. Závislosti a svoboda.. To mě fascinuje už od puberty. Experimenty. Kde končí svoboda (zkoušet a poznávat) a kde vzniká závislost, kterou si třeba ani nechceme přiznat?

K drogám jsem pravda blízko neměla, ale alkohol to byla pro mě trochu jiná metla.. Která přikrývala moje problémy, i když je samozřejmě neměla šanci vyřešit. Ale tehdy mě aspoň uvolnila a odvedla k jiným zážitkům. Tyto pocity mi připomněl zpěvák Vitacitu D. Horyna, když popisoval, jak řídil sám sebe z dálky...


Dokument: Děti bez lásky (1963) - jak se žije v kojeneckém ústavu

12. prosince 2016 v 20:13 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Dokument o kojeneckých ústavech z roku 1963...

Před pár dny jsem sem dávala odkaz na dokument s tímto tématem z letošního roku. Je strašně smutné, že se změnilo velmi málo (např. už nemá jedna teta 12-14 dětí, ale jen 4-5!). Už zde se řeší, že děti potřebují nejen lékařskou péči (kterou se často argumentuje jako hlavní plus kojeneckých ústavů), ale HLAVNĚ LÁSKU, OBJETÍ, POZORNOST, PÉČI A MOŽNOST VYBUDOVAT SI PEVNÝ VZTAH S PEČUJÍCÍ OSOBOU. Ve srovnání s dokumentem 2016 V nejlepším zájmu dítěte (na mém blogu zde) se změnilo opravdu strašně málo a přitom jsou od sebe ty dokumenty časově víc jak 50 let!!!


Může existovat zábavná škola? - aneb praxe Summerhillu

9. prosince 2016 v 20:25 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Vzdělávání dětí je možné i zábavně a bez povinné školní docházky?
Je možné, aby děti samy rozhodovaly co se budou učit?
Co je pravdy na tom, že když se učí děti co chtějí dosahují mnohem lepších výsledků a navíc rychleji?
Může fungovat demokracie ve škole?

Úžasný film, který zase obohatil můj pohled na učení se.. Hlavně na užitečnost biflování, dětské sny, touhu se dozvídat a zkoušet nové věci.

Dokument: V nejlepším zájmu dítěte

9. prosince 2016 v 17:48 | Lilian |  Zamyšlení nad filmy
Hodně zajímavý dokument o tom, jaký mají život děti, o které nejeví zájem rodiče/nezvládají jim zabezpečit prostředí. Srovnání přechodné pěstounské péče a kojeneckých ústavů.

Mě dává logiku přechodná pěstounská péče. Člověk je tam jen pro to dítě a nemusí se starat o 4-5 dalších (což je opravdu hroznej nátěr, nervy a nestíhačka). Dítě má větší interakci a oporu v jedné osobě, i když to není máma. Ta osoba se stará kontinuálně 24 hodin a nestřídá se na směny víc lidí. A pro lidi, kteří tvrdí, že je to drahé.. Není, stojí to cca polovinu co ústavní kojenecká péče pro jedno dítě!

Co vás čeká po větě: "To znám, pořídil jsem si štěně a to je jako dítě."

7. prosince 2016 v 19:52 | Lilian |  Ze života...
...neříkejte, že tu únavu znáte, protože jste si zrovna pořídili štěnátko, a to je stejné jako dítě... protože jinak:

  1. vás umlátím balíkem vyžehlených plínek (žehlit aspoň do půl roku věku),
  2. potřu krémem na rozpraskané bradavky (a to nemluvím o té bolesti než si zvyknou),
  3. vás budu budit řevem u vašeho ucha až vás spánkově vydeprimuju ke stavu nemyslící zombie (přerušení spánku po půl hodinách, občas 10 minutách nebo pokud jste extrémně hodní tak po hodině)
  4. nechám vás po spánkové deprivaci tápat mezi kostičkami (z postavené věže, kterou vaše šikovné dítě zvládlo zbořit) až po něčem zaručeně uklouznete
  5. opatlám vám ruce v pořádné náloži v plínce (při záchraně koberce je třeba něco obětovat)
  6. každý den vám dám do rukou sedmikilovýho psa ať mu hodinu zpíváte a chováte, abyste ho uspali
  7. pustím vám nahrávku pláče/křiku dítěte a nechám vás to aspoň hodinu denně poslouchat (pro ty kteří doporučují vyřvání dětí to nechám běžet celou noc)
To jen tak pro začátek Usmívající se.

Prostě štěnátko NENÍ totéž co miminko, i když milujete pejska sebevíc (a tím vůbec nezpochybňuju, že je to člen rodiny).

Další články